Měli jsme kohouta.
Vlastně jsme jich měli víc.
Každého jsme pojmenovali Vasil.
Vasil I., Vasil II…….
Největší svině byl Vasil IV.
Měl pod permanentní kontrolou výběh pro slepice, cestu k výběhu, zahradu i schody na dvůr.
Nekompromisní ochranka slepičího harému, za kterou by mafiáni platili zlatem.
Pro nás Vasil IV. znamenal hrozbu a noční můru.
Stejně jako pro nepřipravené návštěvy.
Ty, které se rozhodly nic netuše vstoupit na romantickou zahrádku, aniž by nám svůj úmysl předem oznámily, zažily horor.
Jakmile se ocitly v zorném poli Vasila IV., přistál jim kohout na zádech a jal se do nich klovat.
Tak urputně, aby nikoho nenechal pochybovat o tom, že se chce proklovat k srdci vetřelce.
Naše početná rodina okamžitě vyrazila ubožákovi na pomoc.
Ozbrojená vždy připravenými vidlemi, hráběmi a mohutnými kyji z lesních polomů.
Pravda, mnozí z těchto známých už našimi známými nejsou.
A některé ještě i dnes polévá studený pot, sotva uslyší zakokrhání.
Všechno chce svý.
Když jsme šli pro vajíčka, bylo nejprve nutné zpacifikovat Vasila IV.
Se zbrojí a odhodláním se nám ve třech, ve čtyřech podařilo kohouta zahnat do přepravky a zavřít.
Stejný postup jsme praktikovali při zahradních párty.
Občas jsme měli obavy, aby naše počínání nezahlédl některý z členů ochránců zvířat.
Scéna, jak vidlemi, hráběmi a kyji zaháníme toho nebohého ptáka do klece, nebyla pro slabší povahy.
Ovšem krev, kterou bylo tu a tam možné zahlédnout, rozhodně nepatřila Vasilovi.
Svůj osud si nikdo dopředu nenalajnuje.
Vasil IV. se jednoho rána rozhodl uklovat nejstaršího syna.
Ten se ohnal a dal mu ťafku, po které se Vasil IV. už neprobral.
A pokud vám někdo bude tvrdit, že nejlepší polévka je ze slepice, nevěřte tomu.
Ta z Vasila IV. byla mana nebeská.
Ámen.
