Jako dítě mě okouzlily pohádky, vyprávěné večer mamkou. V první třídě jsem začala chodit do knihovny, abych si nepůjčovala máminy (dospělé) knihy a objevovala v příbězích svět, který mi poskytoval prostor, volnost a nekonečné lány fantazie. Postupně jsem osedlala vlastní psaní a později přidala novinařinu. Dva nenažrané koně, co spásli většinu mého času.
Novinařinou jsem se poprvé usmolila v roce 1990 v teplickém Týdeníku Směr. V té době sídlil v Krupské ulici. Statečně jsme zobali do kláves psacích strojů a vyjížděli v pět ráno do ústecké tiskárny na poslední úpravy se sazečem, aby noviny mohly na válce. S netušenými možnostmi počítače jsme se seznámili v době, kdy se nás ujalo německé nakladatelství Vltava Labe Press.
Za týdeník (později Teplický deník) jsem kopala šestnáct let. Osud mi dopřál trávit čas ve společnosti lidí jako byla Milada Berková, Laďka Richterová, Pavel Biedermann, Zdeněk Traxler, Olina Tušicová a Luisa Rohanová. Luisa byla naše korektorka a taky nevšední člověk. Občas jsme na sebe vrčely, občas spolu řvaly smíchy, ale pocity jsme nabíraly u stejného dna. Luisa mě učila, že chyby jsou člověčí přirozeností a že musím brát ohledy na lidi, „co jsou taky jenom lidi“.
Redakce se později přestěhovala do Kapelní vedle zdrávky. Bylo tam víc místa, víc klidu, víc mladých holek pro potěchu očí pánů redaktorů a pár kroků do Konibaru, zdroje mimořádné dršťkové polévky. Redakci vládla Luisa, která nás s nepředstíranou láskou nazývala redakčním ksindlem. Když podlehla svému boji s nemocí, tým se rozklížil a práce ani mejdany bez ní už neměly tu šťávu, barvy ani vůni.
Později jsem pracovala v Jihočeských týdenících, konkrétně v redakci Milevských novin, kterou jsem vedla. Vážím si možnosti poznat majitelku titulu Libuši Kolářovou, nesmlouvavou profesionálku, která po redaktorech poměrně tvrdě vyžadovala poctivě odváděnou žurnalistiku. Dostala jsem od ní někdy perné lekce, a přestože to enfant terribla ve mně občas zabolelo, zůstanu za tu školu hodně vděčná. Posledních šest let jsem psala pro E-Teplicko.
Být účou taky nebylo špatný…
Kdysi dávno jsem taky učila. Hned po střední škole jsem nastoupila jako učitelka. Při práci jsem dálkově studovala Pedagogickou fakultu UK Praha, obor matematika a tělesná výchova. Narodil se mi první syn a studia jsem nechala. Učila jsem v Dubí, v Zabrušanech, a úžasné tři roky mi osud dopřál na Základní škole ve Šluknově. Po návratu do Teplic mě přitáhla kultura. Pracovala jsem jako metodik pro divadla, výtvarníky a literáty. Vyzkoušela si i další profese jako byl realitní makléř, lektor finančních poradců, pokladní v rakouském Mekáči, ale nejvíce ve své klůži jsem si připadala v novinařině.
Koncem roku 2024 jsem od novinařiny odstřihla (na čas) mozek, duši, cévy, zvyky, denní režim, vnímání a přístup k dění kolem. Srdce tak docela ne. To ze dne na den nezbavíte bušení, když se někde kolem vás něco mele. Potřebovala jsem odstup a rozhodla se, že vydám všechny věci, které mi už léta leží v šuplících. Díky tomu se cítím nějak svobodněji. Posuzuju a hodnotím věci s většín nadhledem a kousek po kousku stavím zpět podobu vlastního světa. Zhluboka se nadechuju, obrušuju ostré hrany a vracím se. Sama k sobě a ke svému psaní.
