V dětství mě dostávaly pohádky Christiana Andersena, které nám po večerech předčítala mamka. Když jsem začala chodit do knihovny, (abych si pořád nepůjčovala máminy dospělácké knihy), objevila jsem úžasný svět fantazie a totálně mu propadla. Postupem času jsem začala sama psát. V dospělosti jsem k plným šuplíkům poezie a povídek přidala novinařinu a tím v sobě ustájila dva koně, co spásli většinu mého času.
Konkurz do Týdeníku Směr
K profesionální novinařině jsem se přikurtovala v roce 1990 v teplickém Týdeníku Směr. Tehdy sídlil v Krupské ulici, kde jsme ještě zobali do kláves psacích strojů a vyjížděli v pět ráno do ústecké tiskárny, abychom se sazečem provedli poslední úpravy a noviny poslali na válce. S netušenými možnostmi počítače jsme se seznámili až v době, kdy se nás ujalo německé nakladatelství Vltava Labe Press.
V týdeníku a později v Teplickém deníku, jsem pracovala šestnáct let. Osud mi dopřál trávit čas ve společnosti úžasných lidí jako byla Milada Berková, Laďka Richterová, Pavel Biedermann, Zdeněk Traxler, Olina Tušicová a Luisa Rohanová. Korektorka Luisa se mi zadřela hluboko do duše. Kromě nakažlivého smyslu pro humor, kterým rozháněla blbé nálady, mě naučila, že chyby jsou člověčí přirozeností a že musím brát ohledy na lidi, „co jsou taky jenom lidi“.
Redakce se později přestěhovala do Kapelní ulice vedle zdrávky. Bylo tam víc místa, víc klidu, víc mladých holek pro potěchu očí pánů redaktorů a pár kroků do Konibaru, zdroje mimořádné dršťkové polévky. Redakci vládla pevnou rukou Luisa. S mateřskou láskou nás nazývala redakčním ksindlem a uměla pofoukat rány na povrchu i uvnitř. Když podlehla dlouhému boji s nemocí, tým se rozklížil a práce ani mejdany bez ní už nikdy neměly tu šťávu, barvy ani vůni.
Stěhovavý havran
Po téměř dvou desetiletích u „Směru“ jsem zvedla kotvy a odtáhla z Teplic. Nejprve na jih, kde jsem pracovala v Jihočeských týdenících. Konkrétně jsem vedla redakci Milevských novin. Vážím si příležitosti poznat majitelku zmíněného titulu Libuši Kolářovou. Profesionálku, která po nás vyžadovala skutečnou a poctivou žurnalistiku. Žádné opisování PR článků, vyhlášek a tiskových prohlášení. Vypouštěla nás na zasedání zastupitelstev, do terénu jako slídiče a lovící psy. A běda tomu, kdo v rámci objektivity neulovil informace od všech zúčastněných zdrojů.
Dostala jsem pod jejím vedením pernou školu. A přestože to enfant terribla ve mně občas hodně bolelo, zůstanu za tyhle tvrdé lekce nesmírně vděčná. Posledních šest let v redakčních službách jsem psala pro online periodikum Oldřicha Hájka E-Teplicko.
Ani být účou nebylo špatný…
Kdysi dávno, jak říkávám v době kamenné, hned po gymplu, jsem učila. Při práci jsem dálkově studovala Pedagogickou fakultu UK Praha, obor matematika, občanská nauka a tělesná výchova. (Když se mi narodil první syn, studia jsem pod tlakem své nové, vyvdané rodiny, nechala.) Učila jsem v Dubí, nebo v Zabrušanech a tři úžasné roky mi osud dopřál na Základní škole ve Šluknově.
Po návratu do Teplic mě přitáhla kultura. Pracovala jsem jako metodik pro divadla, výtvarníky a literáty. Jezdila pracovně na divadelní festivaly, pomáhala instalovat výstavy a založila KAT (Klub autorů Teplicka). V té době jsem získala nenahraditelné zkušenosti, spoustu úžasných kontaktů i motivací. V maratónu mého nomádského života jsem stihla vyzkoušet i řadu dalších profesí: realitního makléře, lektora finančních poradců i pokladní v rakouském Mekáči. Nejlépe mi ale pokaždé bylo v novinářském zápřahu.
Z novinařiny se neoklepeš
Koncem roku 2024 jsem od žurnalistiky odstřihla mozek, duši, cévy, zvyky, režim a vnímání. Srdce úplně ne. To ze dne na den nezbavíte bušení, když se kolem něco mele. Pomyslný hřebík novinařské profesi jsem proto do krovu nezatloukla. Bavím se psaním reportáží a reflexí z akcí a výstav, když za to stojí. Ovšem už bez zpravodajského očistce a taky způsobem a tehdy, kdy to vyhovuje mně.
Novinařinou jsem se živila víc než dvacet let. Bylo načase ukročit stranou. Od problémů, které v téhle branži neustále řešíte. Od lidí, kterým jste šlápli na kuří oko, nebo je věčně tahali z průšvihů. Taky jsem už potřebovala čas na své autorské věci. Díky rozhodnutí skončit s profesionální dráhou novinářky se cítím svobodněji. Znovu začínám skládat puzzle své identity a věci posuzuju s větším nadhledem. Zhluboka se nadechuju, obrušuju hrany a kousek po kousku stavím zpátky svůj svět. Vracím se sama k sobě a ke svému psaní.
