Právě si prohlížíte Dveře si zabouchne jen debil

Dveře si zabouchne jen debil

Zůstala jsem trčet na chodbě domu, kde bydlím. Po třech hodinách tam strávených mohu místopřísežně prohlásit, že jí znám do posledního šroubku v zábradlí, do poslední mušky, přilepený na skle, do posledního odlesku slunce na hraně obrázků, kterými ten neosobní prostor zdobí moje sousedka. Byla bych schopná naší chodbu namalovat i poslepu.

Doma je doma…

Myla jsem schody a zabouchla si dveře. Je totiž nesmysl brát si na mytí chodby klíče, když si dveře od bytu může zabouchnout snad jenom úplnej debil. Stalo se. Začala jsem zvonit a klepat jako jezinka s alzheimrem, která má nakročeno k šílenství. Partaje vybíhaly z bytů, vyděšeně se rozhlížely a ptaly, co se děje, jestli se mají připravit k evakuaci nebo co vlastně. Jen Méďu, který spal v ložnici jako šípkový bastard, se mi vzbudit nepodařilo.

V bundičce, která má daleko do větrovky, natož do něčeho teplého, jsem cítila, jak pomalu, a nezadržitelně umrzám. Máme únor, víme? Přesto jsem trvale odmítala pozvání od sousedů do tepla na čaj. Jednak si nerada připadám jako obtížný hmyz a druhak jsem do posledního teplého výdechu doufala, že se ten šípkový pitomec uvnitř vzbudí a půjde se vyčůrat, jako obvykle. Nevzbudil.

A neprobudil ho dokonce ani zámečník, kterého mi zavolal soused, protože se na mě už nemohl koukat. A to se s tím ten chlápek vůbec nemazlil. Bušil do dveří vercajkem jako kdyby jim to chtěl spočítat za všechny podobný kunšafty jednou pro vždy.

Jo a mimochodem. Sousedi od té události obdivují, jaký má Méďa spánek. Nikoho ještě nenapadlo obdivodat, jakou mám já trpělivost s Méďou.

Kudrhaltka

Kudrhaltka: redaktorka, publicistka, vydavatelka a autorka. Posledních pár let saská náplava. (Pořádný kus odříkanýho krajíce.) Trpím alergií na dav, na manipulaci, na intriky, na medový kecy a na slepičí houfy. Jsem nevyléčitelný introvert a mívám sklony k mizantropii. Jednoduše. Nejsem vhodnej parťák do společnosti a většinou je lepší se mi vyhnout.

Napsat komentář