Když je to unudlaný léto, hrabu se ve starých fotkách.
Tahle je z čundru s partou kluků.
…
Bylo mi tu náct.
Našim jsem řekla, že jedu na chmel.
Nikdy jsem nezažila tak hluboký nebe.
Jen roztáhnout křídla.
A padat.
Oči otlučený dálkou.
Duše rozkopnutý dokořán jako dvířka baru s vůní západu.
Každý den v nohách desítky kilometrů.
Adrenalin usazený v duze cest a v kapkách ranní rosy.
Všechno k přežití v torně na zádech.
Štreka od Metuje k Lužnici.
Vesničky ponořený v tichu jako mámy před svatbou dcer.
Rozvrzaný branky.
Rozvěšený bylinky pod střechami stodol.
Uřvaní kohouti a zvědavé husy.
Lidi s vráskami kolem očí a s mozoly uvnitř i na rukou.
Se srdcem neinfikovaným městskými manýry.
Vodu?
Samozřejmě.
A úsměv jako bonus.
„Tady je trochu buchet. Však vy to sníte.“
Pole, co zlátla po větru.
A lámala klasy do vln.
Volnosti, že jsme občas nevěděli, co s ní.
Vlaky, hytláky, koleje, karbol a poslední vagón.
Zásadně ten poslední.
Večery u magického ohně.
Kouř, který se nahoře pářil s tmou.
A voněl.
Bože, ta vůně.
Slzy smíchu.
Potoky slz.
Odplavily i smutky, ke kterým jsme ještě nedošli.
Není nic víc.
Nebylo nic víc.
Žádná nuda all inklusive s pěti hvězdama.
Jen louka s divokým heřmánkem.
Nebe, pod kterým jsme usínali.
A my.
