Být odepsaná…
Mnohovýznamová rapsodie určitého druhu krutosti. Nebo spíš víceúčelový cejch. Nebo ještě jinak, zaklínadlo. Někdy tě provází od dětství až k pantoflím u televize a kecům, že tě loupe v kříži.
Třeba když jako holka zapadneš do bandy kluků. Nevýstavních, neslušných, neposlušných a zdrsnělých. Protože s holkama obecně je nuda k zbláznění. A ty se v té bandě najdeš. Jako bys dostala transfúzi. Jako kdybys přerovnala chaos, cos měla do té doby v hlavě.
Do háje! Tý volnosti najednou! Bez šněrovaček! Toho mlčení o všem. Těch probádaných krajin se zákazem vstupu. Těch výprav do nikam.
Po hodně tenkým laně
Jsi v rauši a trochu ti uniká, že tě ostatní holky odepsaly. (Protože ty slepice nemaj nic jinýho na práci.)
Jenomže… Tohle celkem vitální semínko desocializace v tobě vytvoří za pár let slušnou džungli. Což je ti v době, kdy do něj pumpuješ živiny, celkem fuk. A čas tě semele jako každýho a ty si moc pozdě uvědomíš, že už s tím nic nenaděláš.
Být odepsaná. (No a co? Tahle má zase křivý nohy.) Nepřipouštíš si, že by mohlo být zaděláno na celoživotní průser. Ale ono je. Nebráníš se kecům, co o tobě kolují. Řečem, které nejsou založené na ničem, jenom na snaze postavit autora v kontrastu s tebou do svatozáře.
(Teď nezvracej)
Nebráníš se. A nikdy nebudeš. Protože je ti jasný, že bys musela použít stejný zbraně. Jenom ta představa! Být jako oni. Bez mrknutí oka, špetky studu, bez barvy, bez zápachu, bez svědomí. Být stejně jako oni spokojená sama se sebou. Se vším tím hnojem uvnitř. S tím bezcitnem a prázdnem.
Nebráníš se.
Protože víš, že bys byla odepsaná.
Sama pro sebe.
P.S. Jen jsem potkala ten strom…
