V dětství mě okouzlily pohádky pana Christiana Andersena, které mi vyprávěla mamka. V první třídě jsem začala chodit do knihovny, abych si nepůjčovala máminy (dospělé) knihy. V psaných příbězích jsem lačně objevovala nový svět. Poskytoval mi volnost a lány fantazie. Postupem let jsem osedlala vlastní psaní a časem přidala novinařinu. Dva nenažrané koně, co spásli většinu mého času.
Konkurz do Týdeníku Směr
K profesionální novinařině jsem se poprvé dostala v roce 1990 v teplickém Týdeníku Směr. V té době sídlil v Krupské ulici, kde jsme zobali do kláves psacích strojů a vyjížděli v pět ráno do ústecké tiskárny na poslední úpravy se sazečem, aby mohly noviny na válce. S netušenými možnostmi počítače jsme se seznámili, když se nás ujalo německé nakladatelství Vltava Labe Press.
V týdeníku, později Teplickém deníku, jsem pracovala šestnáct let. Osud mi dopřál trávit čas ve společnosti lidí jako byla Milada Berková, Laďka Richterová, Pavel Biedermann, Zdeněk Traxler, Olina Tušicová a Luisa Rohanová. Luisa byla naše korektorka a taky člověk, co se zadřel hluboko do duše. Občas jsme na sebe vrčely, většinou ale řvaly smíchy a pocity nabíraly u stejného dna. Luisa mě učila, že chyby jsou člověčí přirozeností a že musím brát ohledy na lidi, „co jsou taky jenom lidi“.
Redakce se později přestěhovala do Kapelní ulice vedle zdrávky. Bylo tam víc místa, víc klidu, víc mladých holek pro potěchu očí pánů redaktorů a pár kroků do Konibaru, zdroje mimořádné dršťkové polévky. Redakci vládla pevnou rukou Luisa, která nás s mateřskou láskou nazývala redakčním ksindlem. Když podlehla svému boji s nemocí, tým se rozklížil a práce ani mejdany bez ní už neměly šťávu, barvy ani vůni.
Stěhovavý havran
Později jsem zvedla kotvy, odtáhla na jih a pracovala v Jihočeských týdenících. Konkrétně v redakci Milevských novin, kterou jsem vedla. Obrovsky si vážím možnosti poznat majitelku titulu Libuši Kolářovou. Nesmlouvavou profesionálku, která tvrdě vyžadovala poctivou žurnalistiku. Dostala jsem od ní opravdu perné lekce. A přestože to enfant terribla ve mně občas zabolelo, zůstanu za její „vysokou“ školu novinařiny vděčná. Posledních šest let v redakčních službách jsem psala pro online periodikum E-Teplicko.
Ani být účou nebylo špatný…
Taky jsem učila. Kdysi dávno, hned po gymplu. Při práci jsem dálkově studovala Pedagogickou fakultu UK Praha, obor matematika a tělesná výchova. Když se mi narodil první syn, studia jsem nechala. Učila jsem v Dubí, v Zabrušanech, a úžasné tři roky mi osud dopřál na Základní škole ve Šluknově. Po návratu do Teplic mě přitáhla kultura. Pracovala jsem jako metodik pro divadla, výtvarníky a literáty. Vyzkoušela jsem řadu dalších profesí: realitního makléře, lektora finančních poradců, nebo třeba pokladní v rakouském Mekáči. Nejlépe jsem se ale cítila v novinářském zápřahu.
Z novinařiny se jen tak neoklepeš
Koncem roku 2024 jsem od novinařiny psané pro někoho – za něco – a v termínu odstřihla mozek, duši, cévy, zvyky, režim a vnímání. Srdce úplně ne. To ze dne na den nezbavíte bušení, když se kolem něco mele. Pomyslný hřebík jsem proto do krovu nezatloukla a bavím se novinařinou dál, už ale po svém. Formou psaní blogových článků z různých akcí, stylem, způsobem a v čase, které vyhovují mně.
Profesionální novinařinou jsem se živila dvacet let. Koncem minulého roku jsem cítila, že potřebuju odstup, abych měla konečně čas na své autorské věci, co chrněly v šuplících desítky let. Díky rozhodnutí ukončit tuhle dráhu se dnes cítím mnohem svobodněji, věci posuzuju a hodnotím s větším nadhledem, zhluboka se nadechuju, obrušuju hrany a kousek po kousku stavím zpátky svůj svět. Vrátila jsem se sama k sobě a ke svému psaní.
