Psací stroje a Krupská ulice
V redakci Týdeníku Směr, tehdy ještě v Krupské ulici, jsem v roce 1990 zahájila novinářskou dráhu. Několik měsíců jsem zobala do psacího stroje a tu a tam vyjížděla v pět ráno do ústecké tiskárny provádět se sazečem korektury, aby mohly stránky týdeníku na válce. Objevovat netušené možnosti počítače jsme začali zhruba po dvou letech. To se nás k naší smůle, jejíž rozměry jsme ještě pochopili mnohem později, ujalo německé nakladatelství Vltava Labe Press.
Za týdeník, později za Deník Směr a nakonec za Teplický deník jsem kopala šestnáct let. Poznala jsem skvělé profesionály: Miladu Berkovou, Laďku Richterovou, Pavla Biedermanna, Zdeňka Traxlera, Olinu Tušicovou a taky korektorku Luisu Rohanovou. Luisa uvízla v mé zhrublé duši hluboko. Byla nevšední člověk. Občas na zabití, ale jinak unikát. Dařilo se jí přesvědčit mé neurvalé ego, že chyby jsou člověčí přirozeností. Učila mě pokoře a brát ohledy na lidi, „co jsou taky jenom lidi“.
V ulici Krupská naše redakce Týdeníku Směr sídlila. Později jsme se přestěhovali do Kapelní ulice, kde bylo víc místa, víc klidu, víc mladých holek ze zdrávky pro potěchu očí pánů redaktorů a taky pár kroků do Konibaru. Zdroje mimořádně výtečné dršťkové polévky. Redakci velela zmiňovaná Luisa, která nás s mateřskou láskou nazývala redakčním ksindlem. Z důvodu nemoci to tady zabalila moc brzy. Práce ani mejdany bez ní už nikdy neměly tu šťávu a barvy jako dřív.
Byly to skvělé časy, báječný tým a úžasná doba…
Kromě toho jsem učila v Zabrušanech, ve Šluknově, pracovala jsem jako metodik pro slovesné obory na tehdejším OKSu a vyzkoušela si ještě několik dalších profesí. Ty se mi ale nezadřely pod kůži tolik, jako novinařina.

Miluju tuhle fotku. Pán, který mi poseděl modelem, se v Krupské ulici vyjímá jako úžasný solitér. Foto: Kudrhaltka