Momentálně naruby
3.10. 2024
Ocitla jsem se na ostrově. Ze dne na den. Náraz do betonový zdi. Sama mezi lidmi. Hlučný nájezd chacharky do země zaslíbené. Celá léta jsem vykřikovala, že mě může posunout jedině samota. Ke snu, který za sebou roky vláčím. Nebo k sobě samé.
S A M O T A. Velký kulový.
Jsem (už – teprve) víc jak měsíc sama. Mám ramena jako vzpěrač (To dám! Ne, díky, nic nepotřebuju.). Ale duše, ta holka zjizvená, lehkovážná a utkaná z nestálých přízí, se srazila po prvním vymáchání v realitě.
Nepotřebuju samotu. To, co potřebuju, je naučit se žít s lidmi a vedle nich. Tolerovat chyby, marnivosti i špatnosti. I tu slepičí zvědavost, která mě přivádí k šílenství. Jak by řekl táta, kdyby tu ještě byl: „Nono, ty musíš pokaždé upadnout celou vahou na hubu, aby ti došlo, že děláš něco špatně.“
A věděl svý.
Byla jsem vším i nikým
- Igor Hnízdo v sukni. Pro smrady na základní škole
- „Tanámtuchyběla“ pro divadelní, výtvarné a literární obory
- Šmírák a samolibej hajzl v několika redakcích
- Manažerka finanční firmy Z Prdu kouli
- „Tacoserádaposlouchá“ v kurzech pro novinářské učně
- Poslední ficka v rakouském Mekáči
- Makléřka přes pole, louky i baráky
- Poskok mezi regály v saské inventurní společnosti
- Přibližovačka jídel v saském hotelu
- Milenka i manželka
- Máma i bába
- Kámoška i úhlavní nepřítel
- Všechno i nic
Krupská ulice, Teplice
V Krupské ulici odstartovala v roce 1990 moje novinářská dráha. V redakci Týdeníku Směr. Zhruba tři roky jsem ještě tloukla prsty do psacího stroje. Jasně, novinářská vykopávka. Taky jsem i pár týdnů po revoluci zažila, jak se s připravenými články utíkalo k tajemníkovi ONV, který schvaloval, co půjde do čísla. Objevovat netušené možnosti práce na počítači jsme začali zhruba po třech letech od mého nástupu, kdy se nás ujalo německé nakladatelství Vltava Labe Press.
Za týdeník, později Deník Směr a Teplický deník jsem kopala šestnáct úžasných let. Poznala jsem skvělé profesionály: Miladu Berkovou Laďku Richterovou, Pavla Biedermanna, Zdeňka Traxlera, Olinu Tušicovou a taky korektorku Luisu Rohanovou. Luisa uvízla hluboko. Byla nevšední člověk. Dařilo se jí přesvědčit moje neurvalý ego, že chyby jsou člověčí přirozeností. Učila mě pokoře stejně intenzivně jako zásadovosti. Taky mi vštěpovala, že musím brát ohledy na lidi, „co jsou taky jenom lidi“.
Na fotografii vlevo je vchod, kde sídila redakce Týdeníku Směr. Později jsme se přestěhovali do Kapelní ulice, kde bylo víc místa, víc klidu, víc mladých holek ze zdrávky pro potěchu očí pánů redaktorů a taky jen pár kroků do Konibaru. Ten byl zdrojem mimořádně výtečné a věhlasné držťkové polévky. Celé redakci velela a ansámbl do latě stavěla právě Luisa. S příznačnou něhou a láskou téměř mateřskou nás nazývala redakčním ksindlem. Bohužel, odešla velmi brzy. A práce ani mejdany bez ní už neměly tu šťávu.
Byly to skvělé časy a úžasná doba. Za možnost být součástí téhle redakční tlupy jsem a pořád budu nesmírně vděčná.
