Dočteno. A jak jsem pana Josefa Vinkláře nikdy moc nemusela, tímhle vyprávěním mě nadchl. Jeho popis cesty dětstvím, dospíváním a životem u divadla odkrývá, nebo pro nás starší osvěžuje, spoustu vzpomínek, ale i zajímavých informací. O společenských náladách v různých etapách země. S fotografickou přesností vykresluje dusno totalitní doby.
Pokus o kus pravdy
Souboj lidí od kumštu v touze po otevřeném sdílení myšlenek velkých autorů s malostí dohlížitelů, kteří ve finále rozhodovali o míře škodlivosti toho kterého divadelního kusu. O tom, jestli se vůbec bude hrát. Zrady, donášení. Na druhou stranu obrovská soudružnost lidí, co se nenechali zlomit. To vše kořeněné Vinklářovým respektem k člověku a nesmírnou láskou k divadlu.
Dozvěděla jsem se řadu zajímavých informací o Werichovi, Brodském, Voskovci, Menšíkovi a desítkách dalších hereckých osobností. Také o výtvarnících, se kterými se Vinklář přátelil, protože byl velkým sběratelem obrazů. Zrzavý, Komárek, Ronovský, Jíra, Bauch…
Lidskost, láska k divadlu a respekt
Cením si Vinklářovy diskrétnosti, kdy řadu jmen ve spojitosti s některými vzpomínkami nenapsal, aby nikoho nekompromitoval. Jsem vděčná za možnost vnímat a poznat vůni i atmosféru zákulisí divadla. Za zjištění, jak nelehké je herecké řemeslo. A nejisté. Nikdy nevíš, co přijde. Ani, co může přijít.
Děkuji za uvědomění si, že je nejprve třeba vyříznout srdce a položit ho na oltář divadelní scény.
Celé. Beze zbytku.
V opačném případě nemáš u divadla co dělat.
