Před několika dny, v sobotu 1. června, jsme s Medvědem měli výročí. Začali jsme spolu bydlet přesně 1. června v roce 2001. Náš první společný byt. První společná ložnice, společná koupelna, společný obývák, kuchyň, špajz, balkón i hajzl. Společný úplně všechno. Do té doby jsme bydleli se svými ex. A prvního června před třiadvaceti lety jsme byli první den ofiko spolu.
Děs. Běs. Hrozný.
Pokud to neznáte, vpustit v dospělosti někoho dalšího do života je docela opruz. Po mým ex se v bytě najednou motal úplně cizí chlap. Všude, kam jsem se vrtla. Potkávali jsme se, nacházela jsem všude jeho věci. Tehdy měl ještě firmu v zahraničí, tak jezdil domů jen na víkendy. To šlo. pak se ale rozhodl, že chce být se mnou neustále (Můj Bože!!!) a makal z domova.
Tedy, on Méďa samozřejmě tak docela cizí nebyl. To dá rozum, když jsem ho vpustila do kvartýru i ložnice. Trvalo mi ale poměrně dlouho, než jsem ho vnímala jako součást nového života, mého nového já. Trvalo to možná dýl, než by se na zdravý, vyvážený partnerský vztah slušelo.
Výročí spolubydlících
Slavíme tohle datum startu našeho společného bydlení a nejspíš tedy i života intenzivněji než výročí svatby. K té mě mimochodem donutil až po 5 letech. A mezi námi, nic moc. Ano-Ano. Polibek. Prsten-prsten. Kopa jídla a davy lidí. Nevím, co na těch svatbách furt máte.
Teď už s Méďou jedeme životníma serpentýnama 24. rok. A přežili jsme. Bez větších odřenin, rzi, vymlácenýho těsnění pod hlavami a bez extra viditelných oprejskanin laku. Co já. Já jsem takovej držák, co jen tak hlavu ani duši neskloní. Ale Méďa, to plachý a důvěřivý stvoření, ten je furt celej. A pořád ještě svéprávnej. Což se vzhledem k tomu, že se pohybuje denně v mé přítomnosti, dá považovat téměř za osmý div světa.
Nechci být neskromná, moji milí. Nejspíš ale jiná, než dokonalá, už nebudu.
