Sousedka se na mě trochu zlobí. Bude to kvůli zástěně, kterou jsem rozdělila společný balkón na dva privátní balkóny. Vzpomínáte? Už jsem tady o tom psala. I když je sousedka hodná, milá, sdílet s ní balkón je nejen pro introverta trochu horror.
Vydržela jsem to rok
Rok jsme spolu na balkóně pily kafe, seděly, zdravily se při příchodu, při odchodu prohodily pár konverzačních štěků o počasí, o práci, abychom si ten vztah sousedský nepobryndaly. Jenomže, a to jsem minule nenapsala, jednou za týden, za čtrnáct dní k ní přicházejí pánské návštěvy. Možná kamarádi z mládí, co já vím. Je mi do toho putna. Ale tyhle návštěvy dost neomaleně okukují náš balkón. Některé dokonce vyžadují moji pozornost. Nabízejí mi, abych se s nimi napila a nevědí, že si koledují o malér.
Dala jsem si závazek, že nebudu jako asociál. Zatnula jsem zuby, zdravila, usmívala se, plkala. A sousedka se svými návštěvami se tak nějak plíživě stávala součástí našeho soukromí. Jako skříň v předsíni, kytka na okně v koupelně, jako křeslo pro Hugouše. Byla najednou zakomponovaná do místa, které je pro mě víc než posvátným. Kde se cítím v bezpečí, když si potřebuju od lidí odpočinout. A to já potřebuju často.
Obavy a akce
Začala jsem se děsit, že už jí z našeho soukromí nikdy nevyoperuju a že se nedej bože jednou objeví u nás doma. Tak jsem balkóny přepažila tak, aby na ten druhý nebylo vidět.
Dnes jsem za sousedku umyla chodbu. Má něco s kolenem a půjde na operaci. Moc toho nenachodí, tak to myju za ní. Tajně jí nosím i noviny, aby nemusela dolů do schránky. Jednou mi nechala za dveřmi čokoládové pralinky. Šmírovala kukátkem a když jsem si je nevzala, ptala se. Řekla jsem, že ty noviny jí nosí soused, tak by to bylo nefér. Já jen občas. (Opak je pravdou.) A pak jsem začala blekotat, že stejně musím hubnout.
Usmála se. Rozpačitě. Pak už nikdy za dveřmi žádný dárek nenechala.
Dnes jsem umyla znovu chodbu. Potkala mě s Hugem venku. Řekla tiše: To nemusíte, tu chodbu. A mně jí bylo najednou hrozně líto. Připadala jsem si jako největší parchant pod sluncem. Byla jsem schopná jí odpustit i všechny ty vlezlý pánský návštěvy. I tu její urputnou zvědavost. A celá situace mi najednou připadala strašná a komická zároveň.
Zjizvená flákota
Jenomže jí těžko vysvětlím, že nepotřebuju, aby mi někdo projevoval vděk. Aby neustále nakukoval do mého soukromí s pocitem, že mi to dělá dobře. Děkoval za věci, které by mezi lidmi měly být samozřejmé. A vysvětlovat všechno tohle v němčině? Německy mluvím, ale pouštět se do obhajoby sebe sama, mohlo by to dopadnout jako onehdá.
Už jednou jsem to totiž zpackala, když jsem zaměnila předložku a namísto „Měla jsem o Vás strach“, jsem jí německy řekla „Měla jsem z vás strach“. Legrační, ne? No, jí to tehdy moc komické nepřipadalo a já to dál raději neokecávala. Nechala jsem to vyčpět. Vyčpělo. Znovu se na mě usmívala, zdravila.
Marná snaha
Takovému člověku nevysvětlíte, že jste uvnitř tak zjizvená, že čím víc jsou lidi na vás hodní, tím víc vás zahánějí do kouta, protože jim tu laskavost vůči sobě nevěříte. Pak jen vrčíte „Nechoďte ke mně. Nepřibližujte se. Nemluvte na mě. Nic mi nedávejte, sakra. Nechtě mě na pokoji.“
Jak německému naturelu vysvětlíte, že jste těm příliš hodným lidem přestali věřit už kdysi dávno. Z důvodů, na které neradi vzpomínáte. A taky proto, že se z většiny těch příliš hodnejch, vyklubali největší svině, který mi kdy vlezly do cesty.
Cítíte ten pocitovej bordel?
Nedá mi to, abych jí nepomohla. Mám to v sobě. Na druhou stranu mě irituje ta její všímavost, vlezlost. Už slyším, jak křičíte: Megeru ti dát za sousedku! Vždyť ty ani nevíš, co máš!
Jasně.
Megery, to je prázdný kluziště. Hladký, bez hrbolů, bez problémů. Megera by mi nemusela být za nic vděčná. Neusmívala by se a já bych si netrhala koutky v opětování úsměvu. Věděly bychom obě, na čem jsme a měly drápy připravený.
Mám před sebou pořád ještě dlouhou cestu. Zpátky k lidem? Nebo někam hluboko k sobě? Tohle si budu muset vyřešit. Nějak se s tím už do háje jednou srovnat. Jenomže jizvy, ty zůstaly. I když jsem si rány pokaždé poctivě lízala.
Někdy je to tak, že co chceme rozbít, se nikdy nerozbije. A to, co rozbít nikdy nechceme, se nám rozsype na střepy.
