Každých čtrnáct dní jezdíme pomáhat Méďovo rodičům. Obstojně dávám, že je to správný. Že čas věnuju lidem, kteří mě přijali do rodiny. I po všech šarádách, co jsme s Méďou našimi rozvody napáchali.
V pohodě beru to, že notně ukrajuju ze svých sil i času. Že úklid jakékoliv místnosti (vyjma tatínkovy pracovny) vyžaduje tunu trpělivosti. (Tolik serepetiček nenajdete pohromadě ani v dobře fungujícím starožitnictví.) Info pro chlapy: Pokud utíráte prach a leštíte nábytek, každou takovou serepetičku musíte dát pryč a pak ji zase vrátit. Na TO SAMÉ místo!
Zvykla jsem si
Že za jedno odpoledne udělám tolik práce, kolik nevěnuju svému bytu za týden. Když se vracíme domů, táhnu ruce po zemi a druhý den jsem nepoužitelná. No, trochu dramatizuju. Ale fakt jen trochu. Zvykla jsem si v tomhle manželství na mnohé. Čeho se ale nedokážu zbavit, jsem já sama. A vedu sama v sobě válku pokaždé, když tam jedeme.
Je to takový těžký šutr zapikaný někde v žaludku, který vyčuhuje a hranou odírá duši. Na místech, kde jsem zranitelná. Odkud se valí tsunami vnitřní nechuti, které se pere s popisovaným uvědoměním.
Připadám si jako zvíře chycené do pasti. Krmené přesvědčováním, že takhle je to o.k., že všechno bude jednou dobrý. Ne, nebude. Nikdy to nebude dobrý, protože jsem tak strašně jiná…
Jsem proti nim jako oheň. Jako sopka, která umí vybuchnout v nekontrolovatelný záchvat vzteku, ale i smíchu. Ty moje ventily emocí. Miluju humor. Smích. (Stříknutý sarkasmem a ironií, ale to teď nehraje roli.)
Dlouho jsem si třeba nezvykla na to, že si tihle germánští členové mé rodiny nikdy nedají pusu. Nikdy se neobejmou. Nepohladí. Ani o narozeninách, na Vánoce. Chladně poděkují za dárek a naznačí úsměv. Toť maximum. Mluví spolu věcně. Bez emocí, občasného výbuchu smíchu, nadsázek. Bez jiskření…
Takže úklid dobrý, ale
Ta půlhodinka po práci, kdy sedím sama s mamkou v obýváku, protože Medvěd ještě většinou něco dělá s tátou po domě nebo na zahradě. Ta půlhodina, kdy mluvíme o ničem. Půlhodinová role, která mě dusí. Společnost chladné a prosté duše maminky.
Trhá mě na kusy. Nekonečné minuty. Ubíjejí, odšťavňují. Děsivě.
Pokaždé tak ve mně zesílí nechuť tam příště zase jet. Kdybychom spolu mlčely čtvrt hodiny, mamince by to přišlo normální. Mají to tak nastavený. Prázdno v komunikaci, pokud je prováděné se společenským ohledem na situaci a s citem, se počítá. Ticho jako kulisa dobře koordinovaného rodinného vizuálu.
Napětí ve vzduchu jak svině
Melu o ničem, abych ho alespoň trochu protrhla. Přes nekomfort, který tím v sobě vyvolávám. Šílený stavy. Těžko popsatelný. Snad jen introverti tuší.
Není čemu se zasmát, proč přemýšlet, proč zajiskřit. Není jak vydechnout. V normě je být chladná a věcná. Držet se zpátky. Zapomenout na humor. (Tomu našemu oni stejně nehoví.) Zadeklovat svý já někde mimo sebe. Odložit a ani mimikou ho nevyvolat.
Abych maminku svojí energií nepřivedla do rozpaků. Abych jí psychicky nedostala na krovky, nebo jí propána dokonce neublížila.
Divná zkušenost
Pokud vám to přijde divný, hloupý, nepravděpodobný, přiblížím vám jednu zkušenost z prvních společných Vánoc před 23 lety. Tehdy jsem se totiž hned ve dveřích dopustila nebývalého fópá. Spontánně jsem rodiče objala. Tak, jako to děláme u nás doma. JAU!
Ve vteřině mi z jejich reakcí došlo, že takové důvěrnosti do seriózních rodin nepatří. N e p a t ř í !
A mám to navěky věků, (Ámen) zapsaný v deníku. I za ušima. Howgh!
