Introuš a jeden dlouhej společnej balkón pro dva byty. Přepažený bílou plastovou napodobeninou plůtku. Spíš pitoreskní symbol oddělení prostoru, než aby něco skutečně přepažoval. Je to stejný, jako kdyby s vámi v obýváku seděl neustále někdo cizí. Poslouchal, co si povídáte. Pozoroval, co zrovna děláte. Cucal s vámi kafe…
Guten Tag…
Hallo…
Das ist aber schöne Wetter…
Ja…
Es wird aber heute regnen.
Ja…
Plkáte o ničem, protože působí nezdvořile, když neplkáte vůbec. Sousedka je seniorka. Ráda čte a na balkóně bývá za hezkých dní vylepená immer i vere. Je hodná. To jako jo. Usměvavá. Dala mi čokoládu. A taky narcisky.
Ale sedí tam s námi. Pro moji povahu je to stejný, jako být v narvaném autobuse. Ta jistota, že přijdu na balkón a ona přijde taky. Nebo už tam bude dřepět. Budu muset pozdravit, jak kdybych šla po náměstí a ne po balkónu vlastního bytu. Budu plkat, usmívat se. Nebudu moct dýchat, dělat co zrovna dělat chci. Rozbolí mě hlava. Z nepohodlí, z masky.
A tak jsem včera na tu plastovou srandu upevnila bambusovou rohož. Postavila jsem tam kytky. Mezi sloupy natáhla cik cak provázek a zavěsila levný závěs do koupelny z Pepča. Odráží světlo a není průhledný. Ještě tam protáhnu tyč, aby visel rovně. Mám ale konečně pocit, že jsou ty prostory alespoň vizuálně oddělené. Už se s Guten Tágou neuvidím.
Vím. To ve mně není ani společenské, ani hodno obdivu, ani po Remarguovsku dobré. Nejsem společenský typ, nejsem ani dobrý člověk. Tohle ale ze sebe jen tak nevytřepu a nechci to s vámi řešit. Taky se nechci jen z nějaký pošahaný slušnosti bavit s někým o hovnech. Nechci ve svém věku zkrátka dělat věci, které už dělat nemusím a ani dělat nechci.
Howgh.
