Jsem introvert. Alespoň v obecné rovině. A pevně doufám, že v hloubi mé podivínské duše nevězí nějaká děsivá anomálie, jako třeba v Normanovi ve filmu Psycho.
Jsem jako milióny dalších samotářů, introvertů. Nepotřebuju lidi kolem sebe. Mám v hlavě dost podnětů a výzev k tomu, abych měla pořád co dělat. Mám v ní tolik nápadů, že trpím chronickým nedostatkem času a dost mě znervózňuje, když se o něj musím s někým dělit. A jestli mi chybí přátele? Mám skvělou rodinu, což je lidí jako smetí a a ti vyplňují dostatečně můj čas.
V kontextu s uvedeným se chci podělit o nedávnou zkušenost. Introverti budou vědět, možná i kývat souhlasně hlavami a ostatní třeba lépe vstřebají ty zvláštní podněty, které nás neustále zahánějí do ulit.
Jen tak mimochodem. My jsme si samotu dobrovolně vybrali buď už v kolébce, nebo až pak. Až když se toho sešlo víc. Až když nás v jednou sledu pár lidí zklamalo, podrazilo a nám to všechno napadalo na hlavu. Čeho je moc, toho je pro introverta víc než příliš.
Ale k té zkušenosti. Doufám, že nikoho nenaprudí. Mimo jiné jde o vzorec chování pro introverty poměrně typický. Odhaluje něco málo z impulsů, které s námi činí to, co dělávali šneci, když jsme jim jako děti ťukali do vytrčených tykadel. Promptně zalezli do ulity.
Tak tedy
Dorazila mi na email výzva ohledně možnosti zapojit se do online workshopu pro osvojení základů nejmenované tvůrčí činnosti. Nebudu ji definovat, abych si nekoledovala… Hele, řekla jsem si. Tohle tvoření rukama, u kterého se nádherně čistí hlava, mě vždycky bavilo. Je to online, nebudu muset mezi lidi a něco nového se naučím. Ideální stav.
Účast na workshopu, do kterého jsem se horlivě a s radostí přihlásila, ale v první fázi znamenala zapojení se do skupiny na Facebooku. Abyste rozuměli. Tyhle skupiny jsou pro mě to samé, jako když přejedete ježkovi bodliny proti srsti. Ale budiž. Safra, pro jednou se zapřu. Konec konců, nikoho osobně neuvidím, nikdo na mě nebude mluvit a získám informace, které potřebuju.
Čelem do zdi
Vlezla jsem tedy do „skupinky“ a následoval náraz do betonové zdi. Já kráva! Tolikrát už jsem z takových míst zdrhala, až se za mnou prášilo. A zase do toho vlítnu rovnýma nohama. Jsem ne-po-u-či-tel-ná!
Ona skupinka se totiž velmi rychle, vlastně až nezdravě rychle, rozvinula v exhibici lidí, kteří mají jediný cíl: dát důrazně a všem najevo svoji dokonalost. Ale popořadě. Měli byste vědět, že vzhledem k charakteru workshopu se ve skupince sešly jen ženy. (Tím chci mimo jiné naznačit, proč jsem měla už jako dítě víc kámošů než kámošek. O tom ale jindy.)
Lektorka nás v úvodu stručně seznámila s tím, jak to celé bude probíhat. Poskytla nám instrukce, jaké první kroky máme podniknout, co si připravit, co mít nachystané, až to vypukne.
A protrhla se hráz
Strhla se taková bitka o lajky, že jsem se bezděčně rozhlédla, jestli mě někdo nešmíruje a nekontroluje, zda taky poctivě všechno lajkuju. Začaly se objevovat fotografie výšivek, obrázků, sošek, nějakých krajkových serepetiček a dalších výtvorů členek skupiny. Pod každým snímkem se pak v komentářích rozjela živá a horečná diskuse ve stylu:
– No, Libuško, vy jste šikovná. Já žasnu.
– Ale, děvčata. Šikovné jsme tu přece všechny.
– Hanko to je neuvěřitelně krásné.
– Děkuji, už jsem prodávala i na trzích. Mám toho mnohem víc. Tohle je jen pro představu.
– I já mám holky taky něco, čím se pochlubit.
– No tak to jste zabila. Tyhle věci miluju. Šílím po nich. Vy jste úžasná…
Atd, atd, atd…
Hlavou pod ledovou sprchu
Začala jsem se ztrácet. Přemýšlela jsem, jak v té stoce upřímných chvalozpěvů a předstírané skromnosti budu hledat informace lektorky. Zhrozila jsem se, že takhle to zřejmě bude pořád, v každé lekci. Vyděsila mě i představa, že po mně snad budou nakonec vyžadovat, abych se taky něčím pochlubila.
Zvýšil se mi tep a začalo se mi špatně dýchat. Beze srandy. V té kvákající a peří si načechrávající společnosti mi nebylo ani trochu dobře. Neustála jsem to. Taky jsem nerozuměla, co to má všechno znamenat, když se ani jeden z prezentovaných výtvorů netýkal řemesla, které jsme se měly naučit.
A konečná jako vždy
Měla jsem pocit, že mám hlavu uprostřed obrovského hejna krákajících vran a nemůžu se hnout. Křičely a řvaly jedna přes druhou: Podívejte se na mé dílo, pochvalte mě! Řekla jsem si, že fakt nemusím mít všechno. Najela jsem na hlavičku skupiny, do které jsem se před deseti minutami přihlásila a spěšně, roztřeseným prstem, klikla na „opustit skupinu“. V emailové poště jsem našla lektorčinu výzvu a rezolutně stiskla „zrušit odběr“.
Pak jsem vzala štětec, skicák, pohladila Huga, sebrala ze země sebevědomí, žaludek a šla staronovou zkušenost rozdýchat na balkón. Zadívala jsem se na mohutné smrky kolem a začala tvořit další z akvarelových matlanic, u kterých se tak báječným způsobem čistí hlava.
