Ticho ještě nemusí znamenat příchod bouře. Zachytit radost bývá někdy těžší, než nasekat fůru dřeva na zimu. Tak nějak, jako když sebereš z louže tři zlatý, který ti už nikdo nepromění. Jak zpracovat reportáž, když se akce ani pohledem neotře o schéma, které je pro psaní reportáže zásadní?
Reportáž o ničem
Tu a tam se stane. Vydám se v pracovní euforii na akci, v tašce blog, tužku, diktafon, sváču a foťák, abych pro časák Dezert vytvořila bomba reportáž. Z akce se ale vyloupne programové nic moc a já marně převracím zkušenosti na rub i líc, aby mě cinklo, ze kterého konce a jak reportáž pojmout. Abych se nakonec pod ten článek pak nestyděla podepsat.
Z toho se nestřílí
Léty otřískaná se dnes už neděsím, protože vím, jak z takové lapálie ven. Jak by řekla mamka, „Z toho se nestřílí“. Jasně, že ne. Kdykoli narazím na rozpačitou a organizačně nedošitou akci, nečekám, až se za hodinu, dvě, začne konečně něco dít, ale fotím. Práskám snímky od boku. Atmosféru, prostor, detaily, lidi a především děti, to je vděčný „materiál“, ať se kolem děje, co se děje.
Místo klasicky upovídané reportáže se pak vizuálně prohrabuju hromadou snímků a vybírám ty, které použiju pro jednoduchý prožitkový vývar. Pro vytvoření fotoreportáže. Jednoduše okomentuju každý snímek v duchu atmosféry, kterou jsem nasála. Popíšu pocity, náladu, proč a nač, aby se čtenáři vnořili a cítili téměř stejně, jako kdyby tam byli se mnou. A zabitých much jednou ranou je kolem mě hned několik.
Jednu takovou fotoreportáž najdete TADY.
