Včera byl slunovrat. Sice zimní, ale neva. Tak jsem si pustila film, který jsem dlouho odkládala. (Nejspíš jsem tušila, proč se do něho nehrnu.) Midsommar – Slunovrat.
Nic šílenějšího jsem dlouho neviděla. V hlavní roli filmu Ari Astera exceluje Zlo, nebo spíš bezcitnost a nelidskost, převlečené za tradice. (Zlatý Maldoror). Duše lidí vykostěné, preparované apatií a fixované voskem bezkrevnosti. Zbytečná Proč, na která nejsou žádné odpovědi. Scény, co otvírají třinácté komnaty a prohrabou se i v těch nejzapadlejších koutech našich děsů.
Film Slunovrat
Film Slunovrat je svět, kde i v letním slunci vládne zima a lidskost je slepá, s očima plných střepů. Příběh téměř o ničem. Sekvence myšlenkově vyzáblé. Stylově bych to nenahnala ani k hororům, k trillerům, natož ke scary movies. Vlastně jde o jakousi exhibici bizarnosti a hnusu v kontrastu s čistými vyšívanými kroji a úchvatnou krajinou.
Slunovrat je film, ze kterého nepodojíte ponaučení a děj se nejspíš na natáčení dostavil vždy jen sporadicky. Přesto je snímek opěvovaný kritikou a ověnčený cenami. Jediné, co mu nemůžu upřít je to, že se od něj člověk nemůže odtrhnout a hned tak na něj asi nezapomene.
A to bude zřejmě to hlavní, oč tu běží.
