Zůstala jsem trčet na chodbě domu, kde bydlím. Po třech hodinách tam strávených mohu místopřísežně prohlásit, že jí znám do posledního šroubku v zábradlí, do poslední mušky, přilepený na skle, do posledního odlesku slunce na hraně obrázků, kterými ten neosobní prostor zdobí moje sousedka. Byla bych schopná naší chodbu namalovat i poslepu.
Myla jsem schody a zabouchla si dveře. Je totiž nesmysl brát si na mytí chodby klíče, když si dveře od bytu může zabouchnout snad jenom úplnej debil. Stalo se. Začala jsem zvonit a klepat jako jezinka s alzheimrem, která má nakročeno k šílenství. Partaje vybíhaly z bytů, vyděšeně se rozhlížely a ptaly, co se děje, jestli se mají připravit k evakuaci nebo co vlastně. Jen Méďu, který spal v ložnici jako šípkový bastard, se mi vzbudit nepodařilo.
V bundičce, která má daleko do větrovky, natož do něčeho teplého, jsem cítila, jak pomalu, a nezadržitelně umrzám. Máme únor, víme? Přesto jsem trvale odmítala pozvání od sousedů do tepla na čaj. Jednak si nerada připadám jako obtížný hmyz a druhak jsem do posledního teplého výdechu doufala, že se ten šípkový pitomec uvnitř vzbudí a půjde se vyčůrat, jako obvykle. Nevzbudil.
A neprobudil ho dokonce ani zámečník, kterého mi zavolal soused, protože se na mě už nemohl koukat. A to se s tím ten chlápek vůbec nemazlil. Bušil do dveří vercajkem jako kdyby jim to chtěl spočítat za všechny podobný kunšafty jednou pro vždy.
Jo a mimochodem. Sousedi od té události obdivují, jaký má Méďa spánek. Nikoho ještě nenapadlo obdivodat, jakou mám já trpělivost s Méďou.
